ČESKÉ SOUHRNY
Užitečnost stopkovaného anterolaterálního laloku stehna při rekonstrukci regionálních defektů –analýza záznamů
K. N. Manjunath, P. V. Waiker, S. Shanthakumar, M. Kumaraswamy
Úvod: Anterolaterální lalok stehna (ALT) byl popsán jako fasciokutánní lalok. Lze jej elevovat jako stopkovaný a/nebo jako volný lalok. Většina volných ALT laloků je elevována jako fasciokutánní lalok. Jejich použití při rekonstrukci hlavy a krku a po traumatech končetin je dobře známo. Kromě výše uvedených má tento lalok ještě další způsoby využití, které jsou méně používané. Podobně lze ALT lalok použít jako myokutánní lalok spolu s m. vastus lateralis. V případě potřeby lze oba svalové i fasciokutánní laloky odebírat jako chimérické laloky, které mohou pokrýt dvě různé oblasti rány. Kromě toho je elevace stopkovaného laloku méně časově náročná než u volného laloku. Vzhledem k tomu, že má dlouhou cévní stopku, může při použití jako stopkovaný lalok dosáhnout až do gluteální oblasti. Tato studie byla provedena pro vyhodnocení zmíněných méně častých indikací stopkovaného ALT laloku. Cílem studie bylo zhodnotit vlastnosti ALT laloku z hlediska rozsahu kryté plochy, oblouku rotace a výhod zahrnutím. vastus lateralis jako součásti laloku. Metody: V letech 2016–2018 byla provedena retrospektivní analýza všech stopkovaných ALT laloků užitých k rekonstrukci trochanterických oblastí, horní části stehna, gluteální oblasti a oblasti boku. Do studie bylo zahrnuto sedm pacientů s osmi defekty. Výsledky: Všechny laloky se úspěšně zhojily. Nedošlo k žádné rozsáhlé nekróze laloku a u tří pacientů byly nalezeny drobné komplikace, jako je dehiscence rány. Závěr: ALT-vastus lateralis laloky mohou mít velké rozměry a lze je snadno elevovat za kratší dobu. Odebraný sval vastus lateralis může být použit k vyplnění defektu nebo může být použit jako chiméra k překrytí defektu. Použití svalu na dlouhotrvající infikované proleženiny pomáhá udržet sterilní spodinu rány a slouží jako prevence recidivy. Vaskularita tohoto laloku je robustní a vysoce spolehlivá. I po maximálním oblouku rotace (až 170°) všechny laloky přežily bez větších komplikací.
Depresivní a úzkostné poruchy u pacientů se syndromem karpálního tunelu po operaci – studie případů a kontrol
R. Jokar, M. Shokravi, B. Baghianimoghadam, Y. Fallah
Cíl: Cílem této studie bylo zhodnotit frekvenci výskytu depresivních a úzkostných poruch u pacientů po operaci syndromu karpálního tunelu ve srovnání s normálními jedinci. Materiál a metody: Jedná se o průřezovou analytickou studii případů a kontrol prováděnou na pacientech, kteří podstoupili operaci s diagnózou syndromu karpálního tunelu. V první skupině bylo náhodně vybráno 35 pacientů se syndromem karpálního tunelu, kteří podstoupili operaci a byla u nich vyhodnocena úzkost a deprese pomocí dvou standardních dotazníků: CES-D (Center for Epidemiologic Studies Depression) a S-TAI (Spielberger State-Trait Anxiety Inventory). Druhá skupina 35 normálních lidí byla náhodně vybrána a vyšetřena ve shodě věku a pohlaví. Data byla porovnána a analyzována pomocí softwaru SPSS V.22. Výsledky: Průměrné skóre Spielbergerova stavu a rysu úzkosti a deprese v případové skupině bylo vyšší než u kontrolní skupiny (p < 0,001 a p = 0,003). V obou věkových skupinách (< 40 a > 40 let) byla míra stavové a rysové úzkosti a deprese signifikantně vyšší než u kontrolní skupiny. U žen byla míra stavové a povahové úzkosti a deprese signifikantně vyšší v případové skupině než u kontrolní skupiny, ale u mužů byla významná pouze povahová úzkost. Závěr: Úzkostné a depresivní poruchy byly častější u pacientů se syndromem karpálního tunelu než u normálních jedinců. Proto
je nutné studovat psychický stav těchto pacientů v období před propuštěním a věnovat pozornost jeho prediktorům za účelem plánování vhodných intervencí.
Rekurence ptózy prsu po mastopexii – prospektivní pilotní studie
A. Sisti, G. Dalfino, E. Pica Alfieri, R. Cuomo, P. Sadeghi, G. Nisi, L. Grimaldi
Úvod: Ptóza prsu je charakterizována těžkým objemovým deficitem horního pólu, nadbytkem kůže na dolním pólu a poklesem komplexu bradavka-areola (NAC). Mastopexie, také známá jako lifting prsu, je chirurgický zákrok zaměřený na přemodelování ptotického prsu. Recidiva ptózy prsu po mastopexii je běžná, ale pokud je nám známo, žádná studie ji dosud neměřila. Cíl: Cílem této studie bylo změřit recidivu ptózy prsu po mastopexii v prospektivní studii. Materiál a metody: Do studie byly zařazeny pacientky postižené jednostrannou nebo oboustrannou středně těžkou nebo těžkou ptózou prsu. Všechny pacientky podstoupily mastopexii provedenou pouze s odstraněním kožního přebytku podle „Wise pattern“. Vzdálenost jugulum – bradavka byla měřena před operací, bezprostředně po operaci a po 1, 3, 6 a 12 měsících. Výsledky: Do studie bylo zařazeno 10 pacientek, 4 podstoupily jednostrannou mastopexii a 6 bilaterální mastopexii. Elevace NAC, měřená v bezprostředním pooperačním období, se pohybovala v rozmezí 3–8,5 cm s průměrnou hodnotou 6,3 cm. Tento lifting se po 1 roce od operace pohyboval v rozmezí 2–7 cm, průměrná hodnota byla 4,6 cm. Procentuální ztráta NAC liftingu po 1 roce od operace ve srovnání se stavem bezprostředně po operaci byla 12,5–41,7 %, s průměrnou hodnotou 27,5 %. Závěr: V naší studii vykázal lifting NAC získaný bezprostředně po operaci průměrnou ztrátu 27,5 % po 1 roce od operace. I když je tato pilotní studie omezena nízkým počtem zahrnutých pacientek, poukazuje na
velmi častý jev, který se vyskytuje po mastopexii. Pacientky by měly být informovány o možné recidivě ptózy prsu.
Vývoj dotazníku pro zhodnocení výsledku rekonstrukce nosu pacientem
Z. Dvořák, V. Křenková, L. Hudcová, M. Knoz, M. Kubát, R. Pink
Úvod: Obličej je důležitý komunikační nástroj v lidské společnosti. Jeho defekty a deformity zhoršují kvalitu života pacientů v sociální oblasti. Proto cílem každé rekonstrukce v obličeji je i snaha o dobrý estetický výsledek rekonstrukce. Moderní principy rekonstrukce nosu pomáhají tohoto cíle dosáhnout, ale jsou náročnější pro pacienta než jednodobé metody. K objektivizaci dosažených výsledků rekonstrukce nosu ale není dosud etablovaný žádný dotazník, který by umožňoval dostatečně zachytit spokojenost pacientů s dosaženým výsledkem rekonstrukce. Cílem práce je tento dotazník vytvořit a testovat jeho validitu. Materiály a metody: Na základě literatury byl vytvořen pilotní dotazník, který byl testován na pěti pacientech. Na základě jejich odezvy a po konzultaci psychologa byl vytvořen sekundární dotazník, který byl zaslán 39 pacientům, kteří v letech 2016–2020 podstoupili rekonstrukci nosu. Po dvou urgencích došlo zpět 34 dotazníků (87,2 %). Na základě matematické
a statistické analýzy testovaných otázek byl vytvořen definitivní dotazník. Výsledky: Finální soubor pacientů obsahoval 16 žen (47 %) a 18 mužů (53 %). Průměrný věk respondentů byl 69 let (17–88 let). Výsledný dotazník je strukturován do kategorií A–F: A – obecné údaje o pacientovi, B – spokojenost s estetickým výsledkem pacientovi, C – funkčnost a stabilita rekonstruovaného nosu, D – průběh léčby, E – sociální a psychologické dopady před rekonstrukcí nosu (E1) a po ukončení léčby (E2), F – celková spokojenost s rozhodnutím. U většiny otázek je využita pětibodová hodnotící škála Závěr: Vytvořený dotazník umožňuje získat informace o celkové spokojenosti pacientů po proběhlé léčbě a o jednotlivých aspektech léčby. Dotazník umožňuje určit konkrétní obtíže, které mají kritický vliv na celkovou spokojenost, a poskytuje zpětnou vazbu pro zvýšení kvality poskytované léčby a kvality života
pacientů.
Rekonstrukce prsu pomocí autologního abdominálního volného laloku po liposukci břicha – přehled kazuistik
A. Hagiga, E. Rajiah, M. Ali, M. Shalabi, A. Mellington, M. Jones
Úvod: V posledních letech se liposukce stala nejčastěji používaným chirurgickým zákrokem používaným ke zjemnění kontur mužského a ženského těla. V průběhu posledních čtyř desetiletí se zvýšil výskyt karcinomu prsu. U těchto pacientek roste počet žen, které vyžadují rekonstrukci prsu a které současně v minulosti podstoupily liposukci. V literatuře je jen málo informací o odběru perforátorových laloků z dříve liposukovaných dárcovských míst. Autoři tohoto článku referují o svých zkušenostech a uvádí přehled současné literatury o autologním abdominálním volném laloku pro rekonstrukci prsu po předchozí liposukci břišní stěny.
Metoda: Od počátku studie do března 2021 byl proveden průzkum pěti elektronických databází (MEDLINE (PubMed), Scopus, Web of Science, Cochrane). Prozkoumali jsme také záznamy našich pacientů a zahrnuli naše zkušenosti. Výsledky: Byly zahrnuty tři případy, ve kterých byla před rekonstrukcí prsu provedena liposukce. U našich pacientů nebyla ztráta laloku reportována. Navíc vyhledávání v databázi ukázalo, že 30 pacientů (83,33 %) podstoupilo rekonstrukci hlubokým dolním epigastrickým perforátorem (deep inferior epigastric artery perforator – DIEP). Věk se pohyboval v rozmezí 32–73 let (průměr 51,7 let). Průměrná délka rekonstrukce po liposukci je 8,9 roku, u 23 pacientů uváděná v rozmezí 1,5–23 let. U sedmi pacientů (19,4 %) došlo k částečné ztrátě laloku. U 20 pacientů (55,55 %) byla předoperačně provedena CT angiografie s cílem posoudit perforátory. Závěr: Pečlivá kombinace předoperačního skenování, ručního dopplerovského vyšetření a klinického vyšetření snižuje pravděpodobnost neúspěšného výsledku liposukce.
Perforátorový lalok superficiální cirkumflexní ilické artérie u defektů končetin – kazuistiky
A. Bajus, L. Streit
Úvod: Rekonstrukce defektů horních a dolních končetin může být náročná. Zejména v distálních partiích jsou potřeba relativně tenké laloky, aby nenarušovaly funkci nebo estetický vzhled končetiny. Superficiální perforátorový lalok cirkumflexní ilické tepny (superficial circumflex iliac artery perforator – SCIP) představuje užitečný, ale stále ne zcela běžně používaný nástroj pro tento druh rekonstrukce. V článku uvádíme několik případů použití SCIP laloku pro krytí defektů končetin. Kazuistiky: Prezentujeme pět případů (tři muži a dvě ženy) překrytí defektů horních nebo dolních končetin SCIP lalokem provedeným v období od ledna do června 2021 na naší klinice. Průměrný věk pacientů byl 43 let (28–67 let). Průměrná hodnota BMI byla 28,6. Dva defekty byly lokalizovány na rukou a tři na dolních končetinách. Ve třech případech bylo příčinou defektu trauma a ve dvou zbývajících resekce
tumoru. Střední tloušťka laloku byla 9,4 mm. Nezaznamenali jsme žádnou úplnou ztrátu laloku a nebyla nutná žádná revizní operace pro ischemii nebo kongesci. U jednoho z pacientů se vyvinula nekróza okraje laloku, která byla řešena nekrektomií
a přímým kožním uzávěrem. Závěr: Naše kazuistika demonstruje možné použití SCIP laloku při rekonstrukci horních a dolních končetin. Vzhledem k jeho tenkosti, nízké morbiditě v místě dárcovského místa a snadnému odběru doporučujeme SCIP lalok
jako jednu z primárních rekonstrukčních možností pro různé defekty končetin.
Akutní nízkotlaká evakuace v managementu extravazačních poranění – kazuistika
L. Van Look, G. Vissers, T. Tondu, F. Thiessen
Úvod: Extravazace je přesun tekutiny mimo její konduit do extracelulární tkáně, což může vést k lokální zánětlivé reakci, kompartment syndromu, nekróze tkáně a ztrátě kůže v celé tloušťce postižené oblasti. Pro prevenci této komplikace je naprosto
důležité včasné rozpoznání léčba extravazačního poranění. Popis případu: Prezentujeme případ ilustrující extravazační poranění prsu řešené renovovanou operační technikou – akutní nízkotlakou evakuací. Čtyřiapadesátiletá žena se dostavila na pohotovost, kdy do pravého prsu jí uniklo 1,5 litru celkové parenterální výživy podávané centrálním žilním katétrem. Pacientka byla zajištěna do 24 hodin od incidentu a měla difúzně oteklý, citlivý a erytematózní pravý prs, ale neměla žádnou nasedající kožní nekrózu. Pro odsátí extravazátu celkové parenterální výživy a pro minimalizaci aspirace zdravé tukové tkáně prsu byla provedena suchá akutní
nízkotlaké evakuace dvěma malými incizemi. Bylo popsáno pouze několik případů extravazačních poranění do prsu a většina případů zahrnuje extravazaci chemoterapie z centrálního katétru. Tato komplikace je v literatuře pravděpodobně podceňována. Závěr: Naše kazuistika poukazuje na možnost využití aspirace při léčbě difúzně se šířících extravazátů. Akutní nízkotlaká evakuace je vhodnější termín než liposukce, protože zde není záměrem evakuovat zdravou tukovou tkáň. Tento nový termín je méně matoucí a může pomoci lékařskému personálu a pacientům lépe porozumět léčbě, protože jej nespojuje s estetickým zákrokem. Jedná se o účinnou a kosmeticky vyhovující techniku léčby časného extravazačního poranění prsu při totální parenterální výživě.